Co dnes znamená být anarchist(k)ou? 3.

11. prosince 2006 v 20:39 | Ondřej Slačálek |  Anarchismus
2. Nenechat se chytit v politice války
Od moci, jaká se uplatňuje v utváření života, přejděme k akutní pohrůžce smrtí. Modelem pro politiku je ve většině moderních politických ideologiích válka - ať už je to boj o živo(by)t(í) a konkurence v některých proudech liberalismu, "stýkání a potýkání" jednotlivých národů u nacionalismů nebo boj dvou tříd, těch nahoře a těch dole, u různých proudů socialismu včetně anarchismu. Anarchisté ovšem mají s politikou války nejeden problém. Tento model totiž leccos odhaluje, ale zároveň vede ke dvěma důsledkům, které jsou pro odpůrce autorit a nadvlády nad lidmi nepřijatelné.
Na prvním místě to je závislost na nepříteli. Jestliže je válka aktuální konfrontací, pak musím přijímat co nejefektivnější prostředky k porážce nepřítele. Jak řekl klasik vojenské vědy Carl von Clausewitz: "Dokud jsem protivníka neporazil, musím se obávat, že porazí mě, nejsem už tedy svým pánem, nýbrž protivník mi přímo ukládá, jak mám jednat, tak jako já jemu." Jinými slovy, musím se přizpůsobovat a v důsledku vlastně připodobňovat tomu, s kým bojuji, musím být v používaných prostředcích (a všichni víme, že prostředky určujícím způsobem ovlivňují dosažené cíle) jako on. V jistém smyslu se tak ve válce stávám tím, koho chci popřít. Válka navíc vede ke stupňování ničivosti až na maximum - nikdo přece nechce být poražen.
Druhým důsledkem je problematičnost samotného násilí. Jestliže násilí je synonymem donucení a autority (byť se v této autoritě někdy může projevit ve skryté formě - jako nevyslovená pohrůžka), představuje tedy zároveň i negaci anarchismu coby myšlenky svobody bez nadvlády a donucování. Jakmile sáhneme k násilí, říkáme tím, že jsme byli nuceni zříct se přinejmenším dočasně části svého přesvědčení.
Jako vhodná alternativa by se mohl jevit pacifismus. Ten se odmítá uchýlit k násilí a pošpinit tak své cíle, přizpůsobit se logice mocenské konfrontace a udělat ze sebe člověka zacházejícího s mocí nad lidmi. Jenže, jak upozorňuje rozsáhle sdílená kritika pacifismu, již na té nejobecnější rovině mohou podepsat demokraté i anarchisté, Masaryk i Bakunin, pacifismus může vyústit v kapitulantství a alibismus. Jestliže se odmítnu bránit násilím utlačovateli, stávám se vlastně spoluviníkem jeho násilí, kterému jsem nezabránil. Jen proto, abych se sám nepošpinil, dám průchod mnohem větší špíně, která v posledku zadusí nejen mě, ale i mnoho jiných.
Obecná odpověď na dilema mezi politikou války a pacifismem neexistuje Lze říci jen tolik, že v každé situaci musíme hledat nejen účinné, ale především přiměřené prostředky. A zároveň se nesmíme těmito prostředky nechat vymezit a definovat, nesmíme je přijmout jako uniformu - musejí odpovídat cílům, ale nesměji nám zastřít cíle.
3. Dávat si pozor na bibli.
Varuji-li před biblí, mělo by mi být rozuměno. Nejde teď ani tak o náboženství jako takové a o jeho kritiku, to bych kritizoval náboženství, a ne bibli. Myslím, že ani většina judaistů či křesťanů dnes nemůže brát doslovně bibli a nemodlí se ke krutému, panskému, genocidnímu starozákonnímu Bohu, ani se drtivá většina křesťanů nedrží příkazů jeho novozákonního syna: nenastavuje druhou tvář ranám, tomu, kdo jim bere plášť, většinou nedají košili a ani nemilují své nepřátele. Nemáme-li tedy za projev lásky pokládat střely s plochou drahou letu, dopadající na ony nepřátele i jiné lidi v jejich dalekém okolí.
Jde mi o něco jiného - o biblické stereotypy, které se staly podkladem myšlenkového vývoje západní společnosti a působí dál i mezi vykřičenými ateisty, byť v podobě, která je zdánlivě zcela zbavena svého náboženského obsahu. Šlo by mluvit o celé řadě biblických vlivů na naše myšlení, dokonce bychom dle mého názoru našli i některé pozitivní. Jako dva hlavní negativní vlivy bych si nicméně dovolil zdůraznit mesiášství a vztah víry.
Pokud jde o to mesiášství, všichni to celkem dobře známe. Až přijde čas, dojde k celosvětové katastrofě, po níž nebo během níž na zem sestoupí mesiáš - spasitel, andělé s čerty svedou poslední bitvu a pak nastane ráj, samozřejmě jenom pro ty hodné. Ale mnozí autoři upozorňují, že tento příběh můžeme najít v půdorysu vyprávění mnohých marxistů i anarchistů: až kapitalismus dosáhne nejstrašnější krize, tak po řadě jejích ošklivých příznaků vystoupí světový proletariát, svrhne v poslední revoluční bitvě světovou buržoazii a nastolí beztřídní, (anarchisticko-)komunistickou společnost.
Musíme si uvědomit, že ráj je hezký mýtus, ale v praxi je nejen nemožný, ale hlavně nežádoucí. Můžeme, ba měli bychom se snažit projektovat lepší společnost, ale vždy s vědomím toho, že se jedná o modely, které nám především umožňují rozumět našemu světu a našim společenským ideálům. Jak ve své kritice utopického myšlení upozornila anarchistka Marie Louisa Berneri v polovině 20. století, snahy naprojektovat zcela dokonalou společnost předjímaly totalitarismus. Nemělo by nám jít o dokonalost, ale o zlepšování, ne o ráj, ale o vývoj k lepšímu. Anarchistická společnost neznamená dosažení naprosté harmonie a bezkonfliktnosti - zkusme si schválně představit, jak nudný by takový svět po první čtvrthodině v něm strávené musel být. Jde o to, aby tyto konflikty nepůsobily ve společnosti ničivě, ale konstruktivně. A i když dojde k překonání toho, co nás ničí a deptá ve stávající společnosti, nemůžeme než doufat, že, jak napsal Vítězslav Nezval v básni Podivuhodný kouzelník, "přes noc nové tužby a bolesti se narodí/o nichž včerejší lidé ještě nevěděli". Nemysleme si, že svobodu "nastolíme" jako nějaký stav. Jak napsal v již citovaném článku Pavel Barša: "Představa revoluční emancipace, uvádějící lidstvo do utopického ráje, neodpovídá povaze svobody jako vždy konfliktního a z principu nedokonavého osvobozování."
Druhým problémem je vztah víry, který není ostatně jen problémem bible, ale patrně všech náboženství. Ostatně nejen jich, věřit se dá i vědě (či jednotlivým vědcům a expertům) nebo také politickém programům. Stále máme sklon vztahovat se k věcem tak, že jim prostě "věříme", eventuelně se snažíme pojmout naši politickou aktivitu tak, že přesvědčíme ostatní, aby věřili nám. V pozadí za tím je představa, že můžeme plně poznat a vysvětlit svět, přesněji řečeno, že to potřebujeme, a nejsme-li toho prozatím schopni, je třeba, abychom uvěřili nějaké prozatímně "nejvyšší" podobě tohoto poznání.
Anarchista by měl mít odvahu přijmout neznalost a nejistotu. S tím, jak toho moderní věda stále více poznává, tím více si uvědomuje, jak málo toho ví, jak úzkou výseč možného poznání zahrnuje. Politické otázky nejsou v posledku řešitelné dokonalým poznáním, zaujetím správného stanoviska v důsledku vyzbrojení se "pravou vírou" nebo "vědeckým světovým názorem". Jedná se o otázky politické a morální. Rady odborníků nám jistě mohou pomoci, nemohou ale za nás naše problémy rozřešit: "Chci-li mít boty, dojdu si k ševci, a chci-li stavět dům, poradím se se staviteli a inženýry. Krátce musím vždy vyhledávat rady lidí, kteří pracují speciálně v jistých oborech. Nemohu však nikdy připustit, aby mi jejich autorita byla svatou. Jejich rady přijmu vážně a nestranně, neboť jsou podmíněny odbornými zkušenostmi, ale zároveň chci mít naprosté právo volné kritiky jejich rad. Netážu se také nikdy jediného odborníka, ale mnoha odborníků, a srovnávaje jejich náhledy, dospěju k názoru individuálně nejsprávnějšímu. Neuznávám však nikdy neomylnou autoritu, nikdy, pravím; a proto nemohu věřit nikomu, což ovšem není podmínkou, abych si nevážil a nemiloval mnoho lidí. Jakmile někomu věřím, zotročuji svůj rozum a své přesvědčení a jsem otrokem cizích vůlí a cizích zájmů," napsal již před lety Michail Bakunin.
Českým anarchistům z přelomu 19. a 20. století se přičítá heslo: "Nevěřte nikomu, nevěřte ani nám!" I když nemám sklon věřit tomu, že je skutečně od nich, myslím, že i v případě, že je dodatečným apokryfem, vystihuje jeden proud jejich směřování. Toto heslo by mohlo být vnímáno chybně: neznamená nihilismus, ani to, že by anarchisté svou aktivitu mysleli méně seriózně než ti ostatní. Znamená jen, že v posledku je třeba spoléhat na vlastní rozum, že za nás nikdo naše problémy nerozřeší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama